Česká filharmonie ⬩ Giovanni Antonini

Preludium - 18:30 Sukova síň

Když hrabě Carl von Oppersdorff slyšel u svého přítele, knížete Lichnovského, Druhou symfonii Ludwiga van Beethovena, byl tak nadšen, že autorovi okamžitě nabídl velkou sumu peněz s prosbou, aby složil symfonii i pro něj. Zatímco však knížete Oppersdorffa Beethovenova hudba uchvátila, vídeňská kritika ji nemohla strávit. Podle Časopisu pro elegantní světpůsobila Druhá symfonie jako „zraněný, příšerně se svíjející drak, který odmítá zemřít, až vykrvácí v křečích poslední agonie čtvrté věty.“ Účinek této příšerné, ďábelské hudby Beethoven ještě umocnil vyřazením elegantního menuetu, na jehož místě najdeme sršaté scherzo, jež se jako z udělání postupně stalo pevnou součástí symfonické formy a nebohý menuet vytlačilo nadobro. Osmá je jednou z mála Beethovenových skladeb, která nemá žádné věnování. Beethoven jí říkal „moje malá symfonie F dur“, aby ji odlišil od Pastorální. A ačkoli neměla její premiéra takový úspěch jako předchozí Sedmá, autor si jí hudebně cenil velmi vysoko.

Velmi vzrušující je i příběh baletu Don Juan Christopha Willibalda Glucka. Pro tanec má podobný význam jako jeho přelomová opera Orfeus a Eurydika. Don Juan je totiž prvním baletem vyprávějícím ucelený příběh. Gluck tanci velmi dobře rozuměl a chápal ho jako samostatnou uměleckou formu, zcela nezávislou na hudbě. Úlohou tanečníka bylo spojit hudební a taneční element do jednoho působivého celku. Pro tento „prototyp“ nemohl posloužit vhodnější námět, než je právě drama Dona Juana.