Česká filharmonie ⬩ Příhody lišky Bystroušky

„Jednou zas tak čtu – byl tam zrovna obrázek, jak se Bystrouška vede se Zlatohřbítkem a nese si kytičku. Přišlo mi to hrozně k smíchu, jak se tam tak nafukovali. Myslila jsem, že nikdo neslyší, jak se nahlas směju. Milostpaní nebyla doma a pán byl v pracovně. Ale najednou se objevil ve dveřích kuchyně: ‚Prosím vas, osobo, čemu se tak smějete?‘ ‚Ale tady Bystroušce, milostpane.‘ ‚Jaké Bystroušce?‘ ‚Copak oni to nečtou? Vždyť to psal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.‘ Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám: ‚Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířata povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla, panečku, opera!‘ On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky.“

Tak začal příběh jedné z nejslavnějších světových oper dvacátého století, jak ho popisuje hospodyně u Janáčků Marie Stejskalová v roce 1920. K práci na opeře se Janáček dostal až o dva roky později, jak píše své přítelkyni Kamile Stösslové: „Pracuji již na dívčím románě ‚Liška Bystrouška‘. Už nemám pokdy na sebe myslet. Žádného roku jsem tolik duševně nepracoval jako letos." Úspěšný seriál Rudolfa Těsnohlídka s ilustracemi Stanislava Lolka si musel Janáček upravit do podoby operního libreta, které naplnil překrásným hudebním obsahem, spojujícím svět přírody s lidskými osudy. Janáčkův hudební svět je tak sugestivní, že vás i bez kulis a kostýmů přenese do bílovických lesů, beskydské přírody nebo kamkoli jinam, kde byste si přáli prožít jeden z nejhezčích příběhů života, jaký byl v opeře zpracován.