Česká filharmonie ⬩ Semjon Byčkov

Temná atmosféra Dvořákovy Sedmé symfonie předznamenává její dramatický výraz i kompoziční závažnost. Dvořák chtěl vytvořit dílo odkazující k beethovenské a brahmsovské tradici, což se mu podařilo, aniž by přitom ztratil cokoli ze své melodické invence a tvůrčí lehkosti. Dvořák ji vytvořil na objednávku londýnské Filharmonické společnosti a s vědomím, že pro tutéž společnost psal Beethoven svoji Devátou symfonii, ji chtěl napsat tak, „aby hýbala světem“. Po premiéře v St. James Hall popsal Dvořák reakci publika takto: „Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás. To je však pro mne vždy věcí vedlejší. Hlavní věc je, že symfonie, ačkoliv byly pouze dvě zkoušky, šla znamenitě.“ Londýnská premiéra se konala na jaře 1885 a již na podzim téhož roku ji Dvořák dirigoval v Rudolfinu. O světový věhlas Sedmé symfonie se zasloužili dirigenti Hans Richter, Arthur Nikisch a Hans von Bülow, jemuž po berlínské premiéře Dvořák do partitury nadšeně vepsal: „Sláva! Tys toto dílo přivedl k životu!“

V první polovině večera i my dostaneme možnost zažít slavnostní pocit z provedení světové premiéry nové skladby. Detlev Glanert patří takřka k „dvorním“ autorům Semjona Byčkova, který letos v Praze uvedl jeho Requiem za Hieronyma Bosche. Glanertův kompoziční styl je ovlivněn Mahlerovou a Ravelovou hudbou. Jako úspěšný operní autor, využívající komunikační síly lidského hlasu, si i pro svou Pražskou symfonii Glanert zvolil dva pěvecké sólisty.