Česká filharmonie ⬩ Semjon Byčkov

Když se v říjnu 1921 zeptal newyorský reportér Richarda Strausse, které ze svých děl má nejraději, skladatel odpověděl, že jsou to ta, „která nejlépe vystihují mě a mé názory: Zarathustra, Quijote a Domestica.“ Síla Dona Quijota spočívá v tom, že kromě popisu samotného příběhu dokázal Strauss vyjádřit i duševní proměny jednotlivých postav kompoziční prací s tématy,která je představují. Dona Quijota ztvárňuje sólové violoncello místy střídané houslemi, Sancho Panzu svěřil Strauss klarinetu a tenorové tubě a Dulcineu hoboji. Podle anglického kritika Ernesta Newmana od Bachových dob nikde jinde nenajdeme takovou kombinaci „nevyčerpatelné inspirace a fantazie“. Strauss dokončil Dona Quijota roku 1897 v Mnichově a premiéra se konala o rok později v Kolíně nad Rýnem.

Symfonické tance Sergeje Rachmaninova slyšelo publikum poprvé v úpravě pro dva klavíry, jíž se spolu s autorem ujal Vladimir Horowitz. Orchestrální premiéru připravil v lednu 1941 Eugene Ormandy s Filadelfským orchestrem. Před posluchači se otevřel úchvatný a podmanivý zvukový svět plný bohatých harmonií a nápaditých rytmů, které si nezadají se Stravinského Svěcením jara. Najdeme zde citace Korsakovova Zlatého kohoutka, téma sekvence Dies Irae i Rachmaninovovu Celonoční vigilii, která jako symbol vzkříšení nad tématem smrti zvítězí. Mimořádným činem je i použití altového saxofonu jako sólového nástroje. Zvuková krása, kompoziční mistrovství a nevyčerpatelný pramen hudebních nápadů činí ze Symfonických tanců jednu z nejpůsobivějších skladeb dvacátého století.