Česká filharmonie ⬩ Semjon Byčkov

Brahmsovo Německé requiem je hluboce osobním dílem. Poprvé o něm začal uvažovat už v roce 1854, když se pokusil o sebevraždu jeho přítel Robert Schumann. Tento titul našel Brahms o dva roky později v Schumannově pozůstalosti. První pokus o kompozici requiem se proměnil v Klavírní koncert d moll z roku 1857. Teprve po smrti Brahmsovy matky o osm let později dílo skutečně vzniklo. Původně mělo jen šest částí a bylo psáno pro baryton, sbor a orchestr. Jako pátou část do něj později Brahms vložil ještě sopránové sólo s textem „Utěším tě jako ty, které utěšovala jejich vlastní matka“.

Texty z Lutherova německého překladu Bible si Brahms sám vybral a vyhnul se přitom obvyklé liturgické sekvenci Dies Irae, jejíž hněv a hrůzu barvitě líčí řada jiných skladatelů. Místo zdůraznění tématu posledního soudu chtěl Brahms poskytnout spíše útěchu těm, kteří zde zůstali. V dopise Claře Schumannové se Brahms doslova zmiňuje o „lidském requiem“. Důraz na lidský rozměr hudby i obsahu činí z Německého requiem jednu z nejlaskavějších a nejoblíbenějších skladeb svého druhu.

Reakce publika na uvedení prvních tří částí ve Vídni roku 1867 byla vlažná, avšak premiéra šesti částí v Brémách a kompletního díla v Lipsku o dva roky později byly přijaty s jednoznačným nadšením a zajistily Německému requiem cestu k srdcím posluchačů na celém světě.