Český spolek pro komorní hudbu ⬩ Pavel Haas Quartet a Quartetto di Cremona

Itálie 19. století žila operou. V propojení divadelních impresáriů, hudebních vydavatelů, skladatelů, libretistů, vokálních umělců a požadavků publika se stala vývěsním štítem Itálie. Po polovině století se situace proměnila. Po vzoru ostatních zemí vznikly v řadě italských měst filharmonické společnosti a rostl i zájem o komorní hudbu. Proslulé Florentinské kvarteto, založené roku 1865, mohlo brzy konkurovat nejlepším ansámblům Německa a Rakouska, scházela však hodnotná domácí kvartetní tvorba. Giuseppe Verdi (1813–1901) pobýval na podzim roku 1872 v Neapoli, kde byl přítomen nastudování své Aidy. Pro onemocnění hlavní představitelky byly zkoušky přerušeny a počátkem roku 1873 zkomponoval Verdi – jak později tvrdil, „aby si ukrátil čas“ – Smyčcový kvartet e moll, který zůstal výjimkou nejen v jeho tvorbě, nýbrž v italské hudební produkci té doby vůbec. Aida měla neapolskou premiéru 30. března 1873 a dva dny nato zazněl v soukromém kruhu kvartet poprvé. Přestože se zpráva o skladbě ihned roznesla, odhodlal se Verdi umožnit veřejné provedení až 6. června 1876, v Théâtre Italien v Paříži. O zájmu, jaký dílo vyvolalo, svědčí skutečnost, že ihned, současně s vydáním u Ricordiho v Miláně, vyšlo v Paříži tiskem u Escudiera a v Německu v mohučském nakladatelství Schott. Po vzoru Beethovenově (partitury jeho kvartetů Verdi vlastnil) staví do kontrastu tématicko-motivickou práci s kontrapunktickými technikami. Vstupní téma první věty upomíná na začátek předehry k Aidě. Třídílná pomalá věta má taneční charakter, třetí věta prozrazuje vliv beethovenského scherza. Označení Scherzo však použil Verdi pro mistrovskou fugu finální věty (poté, co vyřadil její pomalý úvod), což se vysvětluje jako ironická distance od klasického modelu.

Smyčcový kvartet č. 1 Leoše Janáčka (1854–1928) s podtitulem „z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ byl inspirován povídkou Lva Nikolajeviče Tolstého. Povídka je psychologickou studií chorobné žárlivosti, která vede k vraždě, jejímž spouštěčem se stane Beethovenova Sonáta pro housle A dur op. 47. Sonáta byla věnována houslistovi Rudolfu Kreutzerovi a je spojena s jeho jménem, ačkoli ji sám nikdy nehrál. V muži z Tolstého povídky vyvolá sonáta utkvělou představu, že je mu manželka nevěrná s muzicírujícím přítelem. K Beethovenovi se vztahuje i motivické jádro hlavního tématu první věty, jež připomíná známou otázku z finální věty Beethovenova Smyčcového kvartetu F dur op. 135 „muss es sein?“ (musí to být?). Tolstého povídka o vášni s tragickým vyústěním našla adekvátní výraz v Janáčkových úsečných motivcích a dramatických výbuších, v neurotickém chvění tónů a v prudkých dynamických a výrazových proměnách. Hudební téma, dané Beethovenovou sonátou, přes literární využití v Tolstého povídce až po návrat do hudby v Janáčkově kvartetu představuje jedinečnou ukázku transformace jedné myšlenky v různých uměleckých druzích. První provedení uskutečnilo za Janáčkovy přítomnosti České kvarteto (ve složení Karel Hoffmann, Josef Suk, Jiří Herold a Ladislav Zelenka) 17. října 1924 v sále Mozartea v Praze na koncertě pořádaném Spolkem pro moderní hudbu, tři dny nato uvedl týž soubor dílo ve Smetanově síni Obecního domu a 13. prosince v Brně. Následujícího roku, 4. září 1925, reprezentovalo Janáčkovo dílo českou hudbu na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Benátkách v interpretaci Zikova kvarteta.

Ľubica Čekovská (nar. 1975) patří k nejvýraznějším osobnostem současné slovenské hudby, její skladby byly provedeny na významných festivalech. Roku 2013 měla premiéru opera Dorian Gray vytvořená na objednávku Slovenského národního divadla v Bratislavě. Téhož roku zazněly na festivalu Pražské v premiéře Čtyři věty pro klavír, komponované pro klavíristu Garricka Ohlssona, roku 2015 se konala světová premiéra symfonického díla Palingenia, vytvořeného na objednávku Filharmonie v Essenu. Pro letošní Festival v Bregenzi vytvořila Ľubica Čekovská operu buffa Impresario Dotcom podle komedie Carla Goldoniho Impressario ze Smyrny z roku 1761. Původní termín premiéry musel být z důvodu protipandemických opatření přesunut a opera zazněla v upravené verzi v Bregenzi 20.  a 21. srpna 2020. Komediálním způsobem předvedená situace zpěvaček a zpěváků, hledajících práci, získala v současném kontextu další významovou rovinu. Také nejnovější dílo Ľubice Čekovské se svým způsobem vztahuje k situaci posledních devíti měsíců. Oktet „ascent / descent“ byl napsán na podnět interpretů. Pro festival Concentus Moraviae vznikl roku 2016 skladatelčin Midsummer Quartet, zkomponovaný pro Pavel Haas Quartet, a nyní ji tento soubor oslovil, zda by nevytvořila dílo pro smyčcový oktet. „Nabídka mě opět velmi potěšila, a tak jsem od listopadu minulého roku začala ‚stopovat‘ terén nového hudebního útvaru pro osm hráčů, pro dvě smyčcová kvarteta. Nová zkušenost. Tak vznikla skladba „ascent / descent“. Převážnou část skladby jsem komponovala v čase coronové epidemie, kdy se celý svět zpomalil – zrychlil, ochabl či se posílil, omládl či zestárl... stoupal a klesal... Tak jako na každého umělce s ‚otevřenou citlivostí‘ působí různé okolnosti a životní situace, nechala jsem na sebe tento zvláštní čas působit. Vznikla dvoudílná skladba intenzivního stoupání a klesání, v nejrozmanitějších významech, jakými se dá ‚ascent / descent‘ dýchat či hledat jakýsi konsensus ‚mezi tím‘.“

Šestnáctiletému Felixi Mendelssohnovi Bartholdymu (1809–1847), vášnivému čtenáři, učarovala scéna „Sen Valpuržiny noci“ z Goethova Fausta I., v níž vystupují postavy ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Tento obraz jej roku 1825 inspiroval ke Smyčcovému oktetu Es dur op. 20. Skladba vznikla pro soukromé nedělní hudební sešlosti, pořádané pravidelně v berlínském domě Mendelssohnových. Jejich hybnou silou byl Mendelssohnův přítel houslista Eduard Rietz (1802–1832). O jeho umění svědčí hlas prvních houslí Oktetu, který byl psán přímo pro něj. Poznámka v autografu naznačuje, že měl skladatel na mysli téměř orchestrální zvuk: „Všechny nástroje musejí hrát způsobem jako v symfonickém orchestru. Piano i forte je třeba přesně dodržovat a akcentovat výrazněji, než bývá v dílech tohoto druhu obvyklé.“ Už v takto raném věku se Mendelssohn projevil jako mistr formy; vrchol první sonátové věty například tvoří až koda, vystavěná z hlavního tématu. Nálada volné věty v sobě má cosi schubertovského, také tentokrát se ozve hlavní téma ještě znovu v závěru. Vzdušnost scherza je předzvěstí předehry Sen noci svatojánské, jen o rok mladší než Oktet. Ve finální větě se ve variaci vrací druhé téma první věty i téma scherza a skladba tak získává myšlenkovou souvislost. V sedmihlasém dvojitém fugatu se Mendelssohn zároveň projevil jako zdatný kontrapunktik.