Společný orchestr žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie

Cena vstupenky na veřejnou generální zkoušku je 150 Kč.

Společný orchestr vzniká ve spolupráci České filharmonie a Asociace základních uměleckých škol (AZUŠ ČR) už od roku 2014. Pravidelně ho tvoří na šest desítek žáků ZUŠ a třicítka filharmoniků. Od ledna do června se potkávají na přípravných zkouškách (včetně dělených). Pod vedením dirigentů Ladislava Ciglera, Roberta Kružíka a Petra Altrichtera objevují mladí hudebníci nástrahy jednotlivých partů, ale zažívají také nadšení ze souhry. Inspiraci a zkušenosti čerpají od filharmoniků a „sehrávají“ se i ve volném čase mimo zkoušky. Sdílení zkušeností a nové podněty přináší projekt také pedagogům ZUŠ, kteří jsou nezbytnou podporou pro všechny mladé hudebníky.

A jak svoji dvouletou zkušenost v projektu, prodlouženém pandemií, vnímali účastníci ročníku 2019–2021?

„Zapomněla jsem na sebe, dýchala jsem s ostatními… Při potlesku jsem měla slzy v očích a musela jsem se přemáhat, aby se nespustily, a potom večer jsem je tam měla znovu, protože jsem byla nešťastná z toho, že už to mám za sebou, že už se to nezopakuje. Chtěla jsem ten pocit zažít znovu, hrát donekonečna, nikdy nepřestat… Zůstat prostě v tom úžasném stavu, kdy se pro mě tak nějak sjednotil vesmír.“

„Život je jako lavička na rozcestí. Člověk si může v klidu sednout a pozorovat kolemjdoucí… Sedět na lavičce s sebou nepřináší žádná rizika, ale málo zážitků. Když se však někdo rozhodne vstát a vyrazit na cestu, hrozí sice, že se ztratí, pokud nebude věřit svým nohám, ale také ho jistě čeká řada překvapení. (…) Tento orchestr považuju za jednu z nejkrásnějších cest, po které jsem měl tu čest jít. Zejména doprovodné komentáře pana dirigenta a filharmoniků mi několikrát pomohly citově si všechno užít do nejmenších detailů. To mi pomohlo jednak zorientovat se v notách, ale také v životě. Být součástí něčeho velkého, to je ta věc, která dá člověku nadhled a otevře mu srdce vstříc životu.“
„Co mi to dalo? Uvědomila jsem si, že i špičkoví hráči jsou také jenom lidi – jsou chápaví, empatičtí, i přes to, že jsou vzorem. Zahrála jsem něco, co jsem nikdy nevěřila, že zahraji. Pochopila jsem, že muzika není jenom o správných notách, ale také o procítění, technice, naklonění smyčce… o dání do toho kusu sebe. Také mě velice zaujala beseda s panem dirigentem a hlavně slova: ‚Pokud člověk nemá klid uvnitř sebe, tedy není sám se sebou srovnaný, těžko ho bude hledat v muzice.‘“