Historie

Rudolfinum. Dům umělců v pravém slova smyslu, jak účelem, jemuž je zasvěcen, tak i svou monumentální ušlechtilou stavbou a také polohou svojí, v tichém zákoutí nábřeží korunního prince Rudolfa, proti líbezným sadům letenským. A je střediskem zejména umění hudebního a výtvarného, neboť v krásné koncertní síni jeho odbývají se nejznamenitější pražské koncerty, a v jeho sálech bývají všecky větší výstavy obrazů.

Letem českým světem, 1898 [1]

1868–1873

Jak to všechno začalo

Stavbu Rudolfina jako víceúčelové budovy, jejíž koncepce neměla v té době obdoby, iniciovala Böhmische Sparkasse (Česká spořitelna). Nejstarší peněžní ústav na území Českého království, založený v roce 1825, se rozhodl oslavit 50. výročí svého vzniku tím, že věnuje částku 400 000 zlatých na zatím neupřesněný dobročinný účel.

Tehdejší ředitel instituce Wenzel rytíř Worowka přesvědčil své kolegy ve vedení, aby peníze směřovaly na podporu výtvarného umění a hudby. Chystaný počin se měl totiž dotýkat všech klientů spořitelny bez rozdílu národnosti či sociální vrstvy. A právě umění bylo pokládáno za společný statek všech lidí. Dne 19. listopadu 1872 valná hromada spořitelny schválila stavbu Domu umělců a přípravy projektu mohly začít.

Se stavbou řetězové lávky, nazývané také Rudolfova či železná, se začalo v červenci 1868 a na konci listopadu 1869 už se po ní procházeli první Pražané. Lávka stávala jen několik metrů po proudu od dnešního Mánesova mostu. Po jeho dokončení byla v roce 1914 demontována. Foto Archiv hl. města Prahy.

Jako místo pro novou budovu byla vybrána parcela na pravém břehu Vltavy, přesně naproti Pražskému hradu. Místo označované jako rejdiště bylo tehdy „vnitřní periférií, kde se z nepravidelného přírodního břehu zdvihala nízká zástavba domů, ohrad a dalších staveních souvisejících se skladováním dřeva, s výrobou sanytru a dalšími hospodářskými účely“ [2].

Přeměnu celé oblasti zahájila stavba řetězové lávky v letech 1868–1869. Následoval výkup a demolice starých nábřežních domů a za pár let na lávku navázala stavba Rudolfina (od června 1876), úprava nábřeží (1878), stavba Uměleckoprůmyslové školy (1882) a Uměleckoprůmyslového muzea (1897). Podobu místa, tohoto „ostrova umění a vzdělávání“ dotvořila ve 20. letech 20. století budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Pohled na staroměstský břeh v roce 1872. Lávka už slouží třetí rok, u kláštera Křížovníků (vpravo) se pracuje na úpravě nábřeží a plocha nalevo od vstupu na lávku se proměnilo v parcelu. Foto Archiv hl. města Prahy.
Korunní princ Rudolf v roce 1887.
Foto Zámek Schönbrunn

Proč je Rudolfinum Rudolfinem?

Už v roce 1873 se spořitelna rozhodla pojmenovat nový stánek umění po následníkovi trůnu, korunním princi Rudolfovi. Stavba samotná byla zamýšlena jako výraz loajality k habsburské rodině i rakouské monarchii. Navíc byl tehdy mladý arcivévoda velmi oblíbený. Při volbě pojmenování budovy se ovšem myslelo také na dalšího příslušníka habsburského rodu, uměnímilovného císaře Rudolfa II. Aby Rudolfa nebylo málo, neslo jeho jméno i přilehlé nábřeží a blízká řetězová lávka.

1874–1885

Architektura od pánů Zítka
a Schulze

Spořitelna vypsala architektonickou soutěž, do níž pozvala řadu tehdy významných architektů. V červnu 1874 obdržela 8 soutěžních návrhů včetně společného projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze. Odborná porota sice vítěze nevybrala, ale hlavní představitel spořitelny Wenzel rytíř Worowka využil svého výsostného postavení i důvěry kolegů a sám vybral k realizaci návrh českých architektů. Jeho přepracování totiž považoval za nejjednodušší.

Zítek a Schulz se na své náklady vydali na studijní cestu po Německu, Francii, Belgii a Anglii, kde si prohlédli významné koncertní sály a galerie a s předními experty té doby konzultovali různé architektonické otázky. V Bayreuthu se dokonce setkali s Richardem Wagnerem a zevrubně s ním probírali problémy akustiky v koncertních sálech. V dubnu 1875 odevzdávají přepracované plány a v květnu 1876 předkládají prováděcí projekt. Stavbě už nic nestojí v cestě.

1885

Slavnostní otevření

Slavnostní otevření Rudolfina se mělo uskutečnit už 24. ledna 1885, ale pro nemoc korunního prince Rudolfa bylo odloženo. Nakonec se spořitelna rozhodla uspořádat slavnost 7. února 1885, byť Rudolf znovu nemohl přijet (do budovy se poprvé podíval až v dubnu). Slavnostní otevření přesto bylo velkou událostí. Za přítomnosti ředitele spořitelny, obou architektů a pražské honorace si hosté prohlédli obrazárnu starých mistrů, sály uměleckoprůmyslového muzea a vše vrcholilo slavnostním koncertem. Jako první skladba na něm zaznělo Svěcení domu od Ludwiga van Beethovena.

Český tisk se k otevření nového kulturního stánku, dokončeného jen krátce po Národním divadlu, stavěl rozpolceně. Novináři sice vítali „krásný palác“ a „monumentální budovu“, ale zároveň si stěžovali, že na slavnostním otevření se podílelo málo českých umělců a zaznělo málo českých skladeb. Vyhrocení národnostních sporů okolo Rudolfina přišlo v roce 1891, spolu se soutěží na výzdobu dosud prázdných polí dvorany. Významným česky mluvícím malířům vadilo, že spořitelna neoslovila pouze je, a také to, že v porotě bylo příliš mnoho profesorů vídeňské Akademie. Odmítli se proto do soutěže přihlásit. Z nakonec došlých čtrnácti návrhů sice byly vybrány tři vítězné, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Pole dvorany jsou proto bez umělecké výzdoby a taková již zůstanou.

Na nacionální notu hrály i dobový český tisk. Rudolfinum a akce v něm konané byly často vítaným předmět satiry a ironie, jak to ukazuje kreslený vtip z Humoristických listů z března 1885.
V Rudolfinu v tehdejším domě umělců, bylo jak by nabil, že by jablko nepropadlo! Přes prostranství před ním, které jas obloukových elektrických lamp stápěl v skvělou iluminaci, ostře se odrážející od černých stínů okolního parku, labyrintu trosek staroměstské asanace a ponurých doupat Páté čtvrti a strašidelných oblouků železné lávky, pod níž hučely proudy valících se vod, hrčely kočáry i spěly tlumy elegantního publika k velkolepé koncertní síni…

Ladislav Kukla / Noční Prahou, 1927 [5]

Rudolfinum na jedné z dobových pohlednic. Vpravo v místech, kde dnes stojí budova Uměleckoprůmyslového muzea, vidíme ještě staré domy. Fotografie pro pohlednici tak vznikla patrně několik let před rokem 1897, kdy byla stavba muzea zahájena.

1886–1914

Když Evropa tančila valčík

Po otevření se Rudolfinum stalo sídlem Obrazárny (zřízené Společností vlasteneckých přátel umění, předchůdce Národní galerie), hudební konzervatoře (za ní stála Jednota pro zvelebení hudby v Čechách) a Uměleckoprůmyslového muzea (jehož zřizovatelem byla Obchodní a živnostenská komora). Se všemi třemi institucemi uzavřela Böhmische Sparkasse smlouvu o bezplatném užívání budovy, pokud budou sloužit svému účelu, tedy podpoře umění. V budově se také každý rok konaly výstavy Krasoumné jednoty, občas doplněné výstavami čistě německojazyčných výtvarných spolků.

Rudolfinská koncertní síň hostila pravidelně Orchestr Národního divadla, orchestr konzervatoře i řadu hostujících souborů a sólistů. V sobotu 4. ledna 1896 se Rudolfinum stalo také svědkem historicky prvního koncertu České filharmonie. V roli dirigenta přitom stanul na podiu sám Antonín Dvořák, aby uvedl své skladby: 3. slovanskou rapsodii As dur, ve světové premiéře pak Biblické písně č. 1–5, předehru Othello a v té době již světoznámou 9. symfonii Z Nového světa.

Dnes tedy bude konečně uskutečněno dávné přání všech našich hudebních kruhů; koncertní období má býti obohaceno stálým počtem orkestrálních produkcí, českým skladatelům otevírá se růžová perspektiva do budoucna, jejich díla orkestrální nebudou tlíti v hlubinách psacích stolků... (…) V radostné náladě vstupovati budeme dnes do skvělých místností Rudolfina a přejeme, aby veškeré naděje, které chovají zakladatelé koncertů filharmonických, došly nejskvělejšího vyplnění a byly zároveň v úplném souladu s tužbami všech, jimž rozkvět domácího umění jest věcí posvátnou.

Karel Knittl / Dalibor, 1896 [6]

Vojenští rekonvalescenti před kočarovým vjzedem do Rudoflina v roce 1914. Foto Archiv hl. města Prahy.

1918–1939

Ve službách republiky

Známý citát říká, že ve válce mlčí múzy. Platilo to i pro Rudolfinum, v němž byl během války lazaret pro zraněné vojáky. Múzy se sem ale nevrátily ani po roce 1918. S novou republikou totiž vyvstala nutnost najít důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění. A právě Rudolfinum se ukázalo být nejlepší možnou volbou.

Státní správa ho společně s přilehlou budovou Akademického gymnázia (dnes sídlo Pražské kozervatoře) zabrala 1. září 1919. Obě budovy byly hned v témže roce spojeny mostkem, který zde sloužil až do rekonstrukce na počátku 90. let minulého století. Adaptace samotného Rudolfina pak probíhala s přestávkami v letech 1919 až 1932 zejména pod vedením architektů Václava Roštlapila a Rudolfa Kříženeckého a obnášela nemalé změny ve funkci i vzhledu zejména interiérů.

V první fázi bylo zarovnáno pódium s koncertním sálem, o něco později byly odstraněny i varhany. Úpravami prošly lodžie, galerie a salonky. Přestavby ve vestibulu a foyeru spolu s propojením severního a východního traktu budovy umožnily lepší komunikaci mezi jednotlivými částmi sněmovny. Vytvoření prostor pro zázemí poslaneckých klubů a nově zřízenou jídelnu vedlo ke snižování stropů a vestavbě příček do sálů a místností v galerijní části Rudolfina.

Poslanecká sněmovna zasedala v Rudolfinu od roku 1919 do roku 1939. V roce 1920, 1927 a 1934 tu byl zvolen prezidentem Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk a v roce 1938 Emil Hácha.

Pražské Rudolfinum – nová sněmovna republiky československé – převzalo úlohu královského hradu, v němž čeští králové bývali korunováni a nastolováni – velebný ten výkon sesunul se s výšin hradčanských do demokratické nížiny na pravém břehu Vltavy, do středu Prahy a stal se symbolem státu lidového a demokratického.

Světozor, 1920 [7]

Tomáš Garrigue Masaryk přichází do Rudolfina, rok 1928.
Foto Archiv hl. města Prahy.
Na pódiu dnešní Dvořákovy síně stála předsednická tribuna a nad ní mramorová socha prezidenta Masaryka od Jana Štursy.
Foto Muzeum hl. města Prahy.
Dvorana sloužila jako jídelna pro poslance.
Foto Muzeum hl. města Prahy.

1939–1945

Pod nadvládou Třetí říše

Funkční a uměleckou rehabilitaci Rudolfina přinesla – trochu paradoxně – léta 2. světové války. Protektorát Čechy a Morava nebyl chápán jako svéprávný subjekt a zázemí pro politickou reprezentaci už proto nebylo potřeba.

Přípravy na „vrácení“ Rudolfina německému umění probíhaly už od roku 1939. Zahájení koncertního provozu se ale kvůli nákladné rekonstrukci neustále odkládalo. Rudolfinum tak slavnostně otevřel až zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich dne 16. října 1941.

Přestože z původních plánů zbylo jen torzo, úpravy provedené v letech 1940 až 1942 znamenaly navrácení koncertního sálu původnímu účelu – i když pro Německý filharmonický orchestr, který v Čechách působil do roku 1945.

Architekti Bohumír Kozák a Zítkův žák Antonín Engel obnovili funkci a výzdobu koncertního pódia a sálu a zaměřili se také na zlepšení jeho akustiky, od počátku koncertní činnosti kritizované. Významným tvůrčím činem bylo pak zřízení malého koncertního sálu v přízemí, dnes Sukovy síně, která svojí koncepcí a výzdobou koresponduje s původní výzdobou Rudolfina.

Titulní stránka deníku Večer ze 17. října 1941. Nacistická propaganda zajistila slavnostnímu otevření značný mediální ohlas. Noviny přetiskovaly Heydrichův projev, který podával zkreslený obraz historie budovy, kritizoval její využití pro potřeby parlamentu ČSR a důvody jejího úpadku viděl ve vlivu Židovstva.

1946–1989

„Vstříc šťastným zítřkům“ – Úkoly umělecké i výchovné

V roce 1946 se do prostor Rudolfina vrátila Česká filharmonie, která se o sídlo dělila s Akademií múzických umění a hudební konzervatoří. Zatímco jižní část Rudolfina – Dvořákova síň a tzv. Malý sál – dále sloužila veřejným koncertům i hudebním představením konzervatoře a AMU, severní část si musela zvyknout na zcela jiné „umění“. Pro účely výuky konzervatoře byla z dvorany zřízena tělocvična. Majestátním prostorem se namísto zasvěcených uměleckých debat rozléhaly tělovýchovné povely a údery pingpongových míčků. Koncem 80. let minulého století hrozil pak dvoraně dokonce zánik, když se uvažovalo o vybourání hlavního schodiště a vestavbě dalšího koncertního sálu. K adaptaci však naštěstí nedošlo a sál si zachoval svou původní podobu.

...příprava na vystoupení v Malém sále. Po rozehrání v mateřské třídě následoval nástup na koncert. Po cestě schodištěm bylo nutné výrazně a zdvořile pozdravit kolemjdoucí vážené pány profesory, vyslechnout dueto cvičících trumpetistů nebo pozounistů na pánské toaletě, nahlédnout pro inspiraci škvírou do baletního oddělení, přejít spojovací most s rovněž dvěma až třemi houslisty cvičícími na zítřejší „cimru“. Podržet dveře a uctivě pozdravit procházející přímou postavu profesora Karla Pravoslava Sádla... (...) Rozhlédnout se do tělocvičny a těšit se na zítřejší šplh po laně a výuku šermu s profesorem a čtvrtfinalistou londýnské olympiády v roce 1948 Svatoplukem Skývou. Pak jen v zadní místnosti pod fotografiemi slavných kvartet v rozechvění předlouhé minuty čekat, jak zahraji.

bývalý student konzervatoře, violista Libor
Nováček / Opera PLUS 2016 [8]

V únoru 1951 se v Rudolfinu konal 2. plenární sjezd Svazu československých skladatelů.
11. května 1946 zahájila v Rudolfinu Česká filharmonie první ročník festivalu Pražské jaro. Koncert dirigoval tehdejší šéfdirigent orchestru Rafael Kubelík. Dvořákova síň hostila pražskojarní koncerty i v následujících letech a desetiletích a také dnes se zde odehrává velká část festivalového programu.
Pražské jaro 1962. V pozadí shlíží z Letné socha J. V. Stalina. Žulové sousoší, tehdy největší v Evropě, „zdobilo“ Prahu ještě několik dalších měsíců, než bylo v listopadu téhož roku odstřeleno a zbouráno.
Tatry před Rudolfinem. Legendární šestsettrojky prozrazují přítomnost vládních představitelů v množství více než obvyklém. Je sobota 30. září 1961 a ve Dvořákově síni probíhá slavnostní ceremoniál k zasedání vrcholných orgánů Mezinárodního Červeného kříže. A ze zastávky náměstí Krasnoarmějců vyjíždí neméně legendární tramvajový vůz Tatra T1 linky č. 17 a pokračuje dál a dál po nábřeží až do Bráníka.

1989–1992

Velká rekonstrukce

Během 70. a 80. let se čím dál častěji projevoval nevyhovující stav budovy. Po prohlášení Rudolfina národní kulturní památkou v dubnu 1989 vyvstala ještě výraznější potřeba generální rekonstrukce, ale také zřízení nového technického vybavení, vzduchotechniky, chladících a bezpečnostních systémů, plynové kotelny, atd. Rekonstrukcí, která probíhala v letech 1990 až 1992, byl pověřen tým architekta Karla Pragera. Ten si předsevzal v co nejvyšší možné míře respektovat původní koncepci architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze.

Obnova proběhla s maximální pietou vůči památce. I z dnešního pohledu se jedná o příklad velmi zdařilé rekonstrukce, které nebyla v mnoha ohledech dosud překonána. Jedinou vadou na kráse celé akce byly úpravy okolí – vybudování garáží pod náměstím Jana Palacha, s vjezdem na Alšově nábřeží u vchodu do Galerie a s nevzhledným průduchem uprostřed náměstí. Jejich konstrukce je jednou z překážek, kvůli které se nedaří změnit nevyhovující podobu a funkčnost Palachova náměstí.

Po znovuotevření 14. května 1992 bylo Rudolfinum plně vráceno múzám, jimž bylo od prvopočátku zasvěceno. Hlavním uživatelem budovy je dnes Česká filharmonie, obnovené prostory v severní části budovy slouží od roku 1994 výstavním účelům Galerie Rudolfinum.

Po roce 2000

V novém tisíciletí

Od roku 2012 prochází budova úpravami, které reagují na potřeby domácích institucí i na rozvoj technologických možností. V roce 2016 došlo k významné proměně Sukovy síně směrem k větší variabilitě rozložení sálu (mobilní sedačky) a výrazně zdokonalena byla i akustika celého prostoru. Vylepšení se dočkaly také zvukové parametry dvorany a proměnil se interiér Cafe Rudolfinum. Ekonomicky důležitou akcí byl projekt energetických úspor, při němž byly freonové chladící stroje nahrazeny novými jednotkami, byla zateplena střecha nad Dvořákovou síni, dvoranou i výstavními sály.

V roce 2018 došlo k vybudování televizního studia, které zaznamenává a přenáší koncerty České filharmonie v rozlišení 4K. S provozem studia souvisí také modernizace scénického osvětlení ve Dvořákově síni. Menší i větší proměny doznaly vestibul a foyer hudební části budovy, stejně jako oba nárožní salonky. Pravý, blíže Vltavě, se proměnil v Poslechový salonek Jiřího Bělohlávka. V levém, nad hlavní pokladnou, pak funguje Souvenir shop České filharmonie. Aktuálně se plánuje rekonstrukce střechy Rudolfina. Terasa by se měla pro veřejnost otevřít v roce 2023.

Vizualizace rudolfinské terasy.
Prameny a literatura
  1. Letem Českým světem. Pul tisíce fotograf. pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Praha: J. R. Vilímek 1898, s. 233
  2. BIEGEL, Richard: Od Rejdiště k „ostrovu umění“. Rudolfinum a urbanismus moderní Prahy. In: BACHTÍK, Jakub; DUCHEK, Lukáš; JAREŠ, Jakub (eds.): Chrám umění. Rudolfinum. Praha: Česká filharmonie, Národní památkový ústav, Národní technické muzeum 2020, s. 18
  3. Autor neuveden: Otevření „Rudolfina“. Dalibor 1885, č. 6 (14. 2.), s. 53
  4. Autor neuveden: O průmyslných muzejích. Národní listy 1889, č. 316 (15. 11.), s. 2
  5. KUKLA, Ladislav: Noční Prahou. Praha: Granát 1927, s. 293–294
  6. KNITTL, Karel: K zahájení koncertů „České filharmonie“. Dalibor 1896, č. 1–2 (4. 1.), s. 1
  7. Autor neuveden: Volba presidenta T. G. Masaryka dle nové ústavy. Světozor 1920, č. 40 (9. 6.), s. 2
  8. NOVÁČEK, Libor: Genius loci: Rudolfinum – Sukova síň. Znovuotevřená a s novým klavírem. Opera PLUS 2016. Dostupné online