Česká filharmonie ⬩ Jiří Vodička

„Už před druhou světovou válkou neexistovala v Leningradu rodina, která by o někoho nepřišla – o otce, o syna. A když to nebyl člen rodiny, tak blízký přítel. Každý pro někoho plakal, ale musel plakat potichu a sám, nikdo jiný si toho nesměl všimnout. Každý se bál každého. Zármutek nás drtil a rdousil. Rdousil všechny, i mě. Musel jsem ho převést do hudby.“ – Dmitrij Šostakovič

Dne 21. listopadu 1937 v sovětském Leningradu poprvé zazněla Šostakovičova Symfonie č. 5 d moll. V sále panovala napjatá atmosféra. A nešlo jen o celospolečenské očekávání, které se s premiérou velkého symfonického díla renomovaného skladatele tehdy pojilo. Všichni přítomní věděli, že autor dva roky nic veřejně neuvedl, protože se jeho tvorba znelíbila Stalinovi.

Šostakovičovi šlo v době Velkého teroru o život, o který ostatně přišla řada jeho známých, přátel, dokonce i příbuzných. Stalin si byl ovšem v tomto případě vědom, že se jedná o světoznámého skladatele, jehož tvorba zní v prestižních sálech po celém světě. Proto neměl zájem jej zničit, ale spíše předělat, ochočit. Zda se Šostakovič nechal, ponecháme na úvaze každého posluchače.

Klasická hudba přinejmenším od romantické éry vyniká střídáním nálad, často do krajnosti vyvedených. Dmitrij Šostakovič obohatil jejich škálu o svou pověstnou ironičnost. Zároveň patří mezi polyfonicky uvažující skladatele, hudební myšlenky řadí v prudkých a často nečekaných kontrastech. Navíc je málokterá emoce/nálada/poloha jednoznačná. Tím vším vyniká i jeho Pátá symfonie. V temné a dramatické první větě probleskuje lyrika a něha. Ze satirické taneční věty radost i úsměv ztuhlý na rtech. Třetí větu, bolestivé a ztichlé largo, přerušují drásavé výkřiky tísně. A zběsilá závěrečná část, typicky „šostakovičovská“, vyznívá slavnostně optimisticky, ovšem jde o optimismus poněkud šponovaný, toporný.

Šostakovičovský večer zahájí jeho První houslový koncert a moll, jehož sólový part přednese koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička. Šostakovič psal skladbu v letech 1947 až 1948, kdy veškerá tvorba podléhala cenzuře Ždanovovy doktríny. Jako ideologicky problematické dílo nemohl být koncert několik let veřejně proveden a teprve v roce 1955 ho v Leningradě s velkým úspěchem zahrál slavný David Oistrach. Nesporné kvality skladby pak ocenil celý svět.

Kufr, který měl Šostakovič od 30. let preventivně sbalený, rozbalil až v roce 1969.