Česká filharmonie ⬩ Giovanni Antonini

Melomani, vášniví milovníci klasické hudby a opery obzvlášť, mají jednu zábavnou hru, tedy alespoň pro ně. Jejím úkolem je v jediné větě shrnout obsah celé opery. Tak například jistě lze snadno poznat tuto veselohru: „Zamilovaný pár se snaží překonat vesnické a rodinné intriky a z cirkusu uteče medvěd.“ Nebo na vážnější notu: „Pařížští hipsteři mají problémy s topením, opíjejí se, švadlena zemře.“ Pro otrlé: „Hrabě hledá svého údajně mrtvého bratra, uneseného cikánkou v rámci odplaty za upálení její matky, zatímco nevědomky miluje stejnou ženu jako jeho úhlavní nepřítel, kterého zabije, načež se zjistí, že to byl právě jeho bratr, plus několik obtížně pochopitelných vedlejších dějových zápletek.“

O totéž bychom se mohli pokusit v případě čtyř árií, které v první polovině koncertu přednese mezzosopranistka Magdalena Kožená. Krétská princezna Argénis, která v přestrojení pátrá po svém snoubenci, se dozvídá o jeho výhře v olympijském klání; odměnou za vítězství je jejímu milému sňatek s jinou. Donna Elvíra reflektuje své city k muži, který ji opustil, avšak stále ji k němu cosi přitahuje. Ilja si zoufá, že již nikdy neuvidí svého otce a bratry, a k tomu se zamilovala do jednoho ze svých únosců. Berenika, odloučena od svého milence Demetria, je zdrcena a zmírá blouzníc.

V kontrastu k prudkým vznětům operních hrdinek zazní skladba, v níž je nejdivočejším momentem slavné hudební vykreslení bouře ve čtvrté větě. Což ale neznamená, že by Symfonie č. 6 nebyla dramatická, ostatně Beethovenova doba formu symfonie jako drama vnímala a Mistrova tvorba takový pohled stvrzovala strukturou, zpracováním tematického materiálu, vnitřní soudržností a napětím. Platí to i o „Pastorální“, přestože celkový dojem stejně dobře vystihuje skladatelův podtitul „Vzpomínka na život na venkově“.

Stylový přednes jedné z nejhranějších skladeb klasicistního repertoáru zajistí italský dirigent Giovanni Antonini, který se celý život věnuje historicky poučené interpretaci starší hudby. Tento obor přitom nebyl jeho první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze kvůli neúspěchu u přijímaček začal nakonec studovat zobcovou flétnu. Díky tomu Antonini plně objevil svět barokní hudby. Jak sám vzpomíná, velkou výhodou bylo, že tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“, a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Zjevně velmi úspěšně, jak dokládají četná hostování u předních světových orchestrů i jeho opakované návraty ke spokojeným posluchačům ve Dvořákově síni Rudolfina.