Česká filharmonie ⬩ Zahajovací koncert

Superlativy častují Daniila Trifonova pokaždé, když na podiu usedne ke klavíru. Stejný dojem jako světoví kritici měli i návštěvníci společných českofilharmonických koncertů. V nedávné době se Trifonov představil po boku orchestru hned dvakrát: v září 2020 zahájil se Semjonem Byčkovem sezonu Šostakovičovým Koncertem pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, v dubnu 2023 nastudoval s Jakubem Hrůšou Skrjabina. Umělecky šlo o tak špičkové večery, že se vedení filharmonie rozhodlo v Americe žijícího pianistu s ruskými kořeny pozvat, aby se stal rezidenčním umělcem sezony 2024/2025. A přijal!

Rezidenční umělci vystupují během sezony opakovaně. Daniil Trifonov zahraje v Rudolfinu v rámci zahajovacích koncertů, se stejným programem pak v přímé návaznosti v Bratislavě a v prosinci 2024 zavítá s Českou filharmonií do newyorské Carnegie Hall a torontské Koerner Hall. Vždy s Klavírním koncertem Antonína Dvořáka, jehož volba souvisí s připomínkou Roku české hudby 2024. Do kontrapunktu k velkému koncertnímu vystoupení s orchestrem postaví Trifonov svůj klavírní recitál 29. září v Rudolfinu.

K zahajovacím koncertům samozřejmě patří také šéfdirigent. Semjon Byčkov vybral dílo, které se svým orchestrem dosud nenastudoval, přestože patří k důležité součásti jeho repertoáru. Však je to také skladba velmi obdivovaná a populární. „Milovaná se pro umělce sama stává melodií, takřka idée fixe, kterou všude znovu a znovu nachází a všude ji slyší,“ napsal Hector Berlioz v úvodu předmluvy ke své Fantastické symfonii.

Podtitul Epizoda ze života umělcova totiž není pouhou nadsázkou. Inspirací, neřkuli obsesí se mladému Berliozovi stala herečka Harriet Smithsonová, představitelka velkých ženských hrdinek v shakespearovské divadelní společnosti v Londýně, která v roce 1927 hostovala v Paříži a srdce umělcovo si zcela uzmula. A protože ne každá láska končí jako v romantických románech, Smithsonová se nakonec stala paní Berliozovou a skladateli porodila syna.

Jinak ale především začátek jejich vztahu romantickou představu o lásce, dnes poněkud děsivou, vystihuje dokonale. Berlioz sice Smithsonovou nikdy neviděl jinak než na jevišti, což mu ale nezabránilo posílat jí stohy popsaného dopisního papíru. Pořídil si byt, odkud ji mohl pozorovat, jak se vrací domů, a sledovat ji, dokud neusnula. (Dnes jsou na to ve vyspělejších částech světa paragrafy.) Herečka jeho vábení ignorovala, dokud ji společný známý nepozval na koncert s pokračováním Fantastické symfonie, skladba se jmenuje Lélio. Smitshonové došlo, že symfonie i její „sequel“ pojednávají o ní, a pak už to šlo jako po másle. Tedy až do chvíle, kdy shakespearovská herečka začala žárlit na úspěch svého muže, který se sblížil s jistou francouzskou operní zpěvačkou… Ale kdo by si tím kazil poslech Fantastické symfonie?