Živou hudbu považuje Detlev Glanert za nenahraditelné magické spojení energie proudící mezi obecenstvem a umělci. Skladatel je podle něho médiem, kterým prochází svět, proto by měl v určitém bodě zmizet za svým dílem a uvolnit prostor sdílení. Až hudba skončí, můžou si posluchači na autora zase vzpomenout.
Na Detleva Glanerta si při plánování programu pravidelně vzpomíná jeho dlouholetý přítel Semjon Byčkov. V roce 2022 šéfdirigent České filharmonie uvedl v Rudolfinu Glanertovu Pražskou symfonii, napsanou na Byčkovovu objednávku. Svědomitějšího a lepšího advokáta skladby si autor podle Glanerta ani nemůže přát. A pochvaluje si i spolupráci s muzikanty: „Moje dosavadní zkušenost s Českou filharmonií byla opravdu skvělá, protože Češi nejenže zahrají novou skladbu se správnými notami, ale dokážou zahrát i její duši, její podstatu.“
Podstatnou část života trávil Semjon Byčkov už od dětství zájmem o Sergeje Rachmaninova: „Hrál jsem jeho klavírní hudbu, četl jsem o něm všechno, co jsem mohl najít, včetně jeho dopisů. Byla to posedlost. Pak jsem se ocitl na Leningradské konzervatoři, nejmladší ze všech dirigentů, a ostatní studenti se na mě dívali, jako bych byl jejich malý bratr. Velmi mile mi řekli, že ze své lásky k Rachmaninovi vyrostu. Nechápal jsem, proč bych to měl chtít!“
Mezi své nejoblíbenější Rachmaninovovy skladby řadí Byčkov Druhou symfonii z roku 1907: „To je samozřejmě úplně jiný Rachmaninov, mladý muž s naprosto šíleným talentem. Orchestrace je mimořádná: všechno je přehnané, ale to nepovažuju za problém, protože si myslím, že muž v tomto věku by věci přehánět měl. Byla by škoda vidět někoho tak mladého, jak se chová jako starý a moudrý. Když psal, měl naprosto jasno v tom, jak si přeje, aby hudba vypadala, bez ohledu na to, co dělali ostatní. To obdivuji, protože to vyžaduje hodně odvahy.“