Jak to cinká, cinká, cinká
cestou, na niž padá sníh;
koník podkovama břinká –
v dálce telegrafní linka –
slyš hru zvonků na saních!
Bije půlnoc: bim, bam, bim,
hodiny se druží v rým,
padajíce do cinkotu zvonků, jichž je milion,
jako zvon, zvon, zvon,
zvon, zvon, zvon.
– Edgar Allan Poe: Zvony (přeložil Vítězslav Nezval)
Když se Sergej Rachmaninov v prosinci 1906 u svého přítele Nikity Morozova sháněl po literární předloze pro sbor, nepochodil. Během pobytu v Římě na začátku roku 1907 mu však přišel anonymní dopis s podivuhodným obsahem – ruským překladem Poeových Zvonů. Kromě výzvy k přečtení básně zásilka obsahovala také upozornění, že se jedná o látku nanejvýš vhodnou ke zhudebnění. Rachmaninov dospěl ke stejnému závěru:
„Celý život jsem se těšil z hudby radostně i truchlivě zvonících zvonů. V ospalém tichu římského odpoledne, s Poeovými verši před sebou, jsem slyšel hlasy zvonů a snažil se zapsat na papír jejich krásné tóny, které jako by vyjadřovaly rozmanité odstíny lidské zkušenosti.“ Snaha nepřišla vniveč. V roce 1913 měla v Petrohradě pod autorovým vedením premiéru chorální symfonie Zvony.
V Rudolfinu Zvony zazní s Pražským filharmonickým sborem pod vedením Simona Halseyho, který s Českou filharmonií v sezoně 2025/2026 spolupracoval na Dallapiccolově opeře Vězeň. „Nebylo zkrátka úniku,“ shrnuje syn sbormistra a učitelky dirigování svou profesní dráhu. Jeho otec úzce spolupracoval s Benjaminem Brittenem. A tak Halsey jako chlapec skladatele vídal každé léto na festivalu na východním pobřeží Anglie, kde Britten premiéroval většinu svých děl. Umělecký vedoucí Kings College Choir Cambridge, kam Halsey docházel, byl navíc Brittenův velký přítel a jeho vrchní klavírista a varhaník – a tak si malý Simon zazpíval i na smuteční akci k uctění umělcovy památky.
Brittenova hudba podle něj zasahuje intelekt stejně silně, jako se dotýká srdce. „Spojení s ním cítím velmi silně,“ dodává sbormistr Oslo Philharmonic.