Česká filharmonie ⬩ Maxim Jemeljanyčev

Když Maxim Jemeljanyčev navštěvoval chlapecký sbor v Nižním Novgorodu, přidělili mu spolužáci přezdívku Mozart. Přirovnávání své osoby k hudebnímu géniovi sice význam nepřikládal, o budoucí kariéře měl ale syn pěvkyně a trumpetisty jasno od dětství, kdy s rodiči trávil čas na zkouškách. „Hlavní je hudba,“ odpovídá na otázku, zda se cítí spíš jako klavírista, cembalista, kornetista, nebo dirigent.

Muset si však vybrat, s kým zajít na sklenku vína, věděl by hned: „Velmi rád bych strávil pár chvilek s Mozartem. Myslím, že by to byla především příjemná společnost, přičemž bychom si ani nemuseli moc povídat. Dali bychom si drink, zamuzicírovali bychom si spolu a pak si třeba zahráli partičku kulečníku bez nějakých velkých formalit…“

Na koncertech rád hraje skladby různých období: „Baví mě, jak lze různé epochy propojit – vždyť hudební vývoj je řetězcem vzájemných vlivů. Když pochopíte, co předcházelo Beethovenovi, můžete jeho hudbu interpretovat tak, aby i dnes zněla revolučně. Myslím, že umění musí být současné, živé a překvapivé. Mělo by mít v sobě jistý náboj, který nás vyvede z klidu.“

Klid a harmonii si na koncertech zároveň ze své pozice dává za cíl vytvářet. Posluchači je pak ideálně mohou vynést i mimo koncertní sál…